Nektar živý.
středa, 13. července 2011
třináctého sedmý jedenáct
Nektar živý.
úterý, 9. listopadu 2010
Linka důvěry
Haló...
Poslouchejte...
Mluvte se mnou, kurva, slyším jak tam dejcháte!
...
Haló!
Tak dobře. Něco řeknu!
...a to si slečno za rámeček nedáte!
Haló, kurva!
Je to všechno pěknej vojeb! Celý je to jeden velkej kurevskej vojeb!
A nesnažte se mi namluvit, že není - já kurva dobře vím, jak to tu celý funguje!
Vojeb je to... To celý.
...
Nejdřív mi to vůbec nedávalo smysl. Nedocvaklo mi to hned, to ne...
Teď už to paninko chápu a řikám vám, je to vojeb na chudáka jednotlivce!
Je to vojeb na mně, na vás, na vaši matku a moji matku...
...a hlavně je to pani vojeb na vaše děti.
Máte děti, pani?
Řekněte - máte děti? Pořídila ste si se starým další bídný jednotlivce, který budou po celej svůj zasranej život muset čelit tomuhle skupinovýmu pojebu?
...
Víte co? Já ale nevěřim, že nějaký máte...
Kdybyste nějaký měla, nemůžete tam jenom tak sedět a dejchat...
Kdybyste pani měla děti, běhala byste venku a sháněla pro ně nějakej sajrajt...
Nebo je vzala do lunaparku na houpačky, co já vím...
Ale určitě byste tam takhle klidně nedejchala!
...
Kurva! Mluvte se mnou! Nebo vám to přísámbohu v tu ránu položim!
...
Já to položim! Já nemám čas se tady vykecávat hodiny na telefonu, pani! To já nemám.
Nemůžu tu jenom sedět a čekat až se milostivá uráčí se mnou mluvit.
Takže se se mnou koukejte okamžitě kurva bavit a nezkoušejte mě ještě víc nasrat...
...protože pak za sebe neručím, a to vám povídám, to nechtějte, pani, vidět, jak já za sebe neručim, když sem nasranej!
...
Fajn.
Tak já to položim.
Možná si vás pak najdu. Sem zvědavej, jestli si pak budete takhle dejchat! Až vám pěkně do vočí budu říkat, jakej je to celý vojeb! A to já si vás, věřte mi paninko, najdu a všechno vám to pěkně vyložim, to si teď jak si tam dejcháte ani neumíte představit, co může následovat, milá slečinko! Já vím přesně, co vy tím sledujete, já se nenechám...
- Děkujeme za vaši trpělivost.
- Máte-li problémy s domácím násilím, zmáčkněte jedničku.
- Máte-li problémy s uživatelem drog, nebo jste-li sám uživatelem drog, stiskněte dvojku.
- Chcete-li s našimi pracovníky ...
pátek, 20. srpna 2010
Chrliče
povolilas v kolenou, jako staré tepláky s pasem do gumy
malinko, jen nepatrně zahoupala světem
překvapilo to sýkorky, padaly z větví
na některé z nich už dole čekaly kuny
Po svačině se nejstarší z kun uložila k spánku.
Bylo jí blaze, jak jen dosyta nažrané březí kuně může být
běhala ve snu se samcem mezi stonky kukuřice
pila s ním čerstvá vejce ve vlhkém teple nechráněných kurníků
Starý kohout po ránu jen ztěžka otevírá oči
dojde-li ještě na hnůj, věnuje dnešní operetu obžalobě stáří
vejce jsou vypita, respekt i obdiv kuřic ten tam,
nástupce na postu vůdce hejna dnes nebezpečně odhodlaný
Vyrazili na vrchol hnojiště takřka současně
když se starý došoural, mladý už tam - vzteky napěněné vole - chvíli byl
bez úcty ke stáří, bez varování - vráží zobák hluboko do slepičího mozku
staré loučení, mladé vítězství
Spolu
Vytroubili táhlou tuš
neděle, 28. března 2010
To je poděs - jsem politá!
Sepjal jsem ruce nad hlavou - chtěl jsem asi poděkovat za tu trochu slunce.
A pak ti do mně vstoupil takovej klid...
Jako by všechno, co mám ještě udělat, bylo už zařízený.
Možná se to stalo proto, že jsem včera v Baumaxu ukradl sekundové lepidlo.
Omylem.
sobota, 6. února 2010
Zpátky, domů, vymočit a spát.
...a budeš močit tam, kde žádný z lidí nemočil.
A smát se přitom budeš s doširoka otevřenými ústy.
A přijdou dnové další, mnozí a ty budeš stále mlčet drze zkrze zkrvavená ústa.
A budou tací, co nebudou chtít uvěřit, že tvůj smích je ze tvé vůle, těmto budeš pak muset také močit v ústa.
By pochopili, že pokud svá ústa nezaplní sami, budou jejich druhové hotovi je zaplnit čímkoliv.
pátek, 8. ledna 2010
Utíkat, neběžet
Od nahoty k tanci
krokem psance,
s hlavou mezi koleny
zvířeným prachem
Za zády s rušivou doktrínou
balastem lichých let
řeřavým novým Teď
utíkat - neběžet
od Pyrrha zděděné
zapomenout nazpaměť
Netrojčit v mezích věd!
obrozen v bolestech
olepen placentou
složit ji na Matku
v úhlednou hromádku
utíkat, leč neběžet.
středa, 30. prosince 2009
Cum tacent, clamant…
Samozřejmě by mohla prohlásit, že znovu stojí na jedné z těch životních křižovatek. Jedné z mnoha. Jenže to nebyla úplně pravda – a pravda byla to, co teď žalostně potřebovala. Spílala všem svým oblíbeným romanopiscům za to, že ji na tuto alternativu nepřipravili. Neměla zhola nic, čeho by se teď držela. Věděla pouze, že kdyby se měla čeho chytit, držela by se jako klíště. Ale všechny zlaté nitě, vlečná lana, provazová zábradlí i vodící linky jsou zmotány v gordický uzel takových rozměrů, že není možné jej ani pro klid duše ignorovat, natož se pokusit jej jakkoliv rozetnout.
Na žádné křižovatce nestojí, to je jisté. Spíše se cítí jako po duševní punkci. Výplachu střev, který s sebou strhnul navíc cosi vysoce potřebného. Chybí to, co zaručuje bezchybný a samovolný chod životní peristaltiky, ten nevyhnutelný posun od jednoho k druhému. Jako by z ní ohromný průsvitný lux vysál všechny tužby, a až na jednu jedinou i potřeby. Zůstala jí jen nutkavá potřeba z téhle šlamastyky elegantně, bez větších pohnutí mysli a okolního světa, vybruslit.
Jenže ta šlamastyka hmatatelného prázdna nebyla zas tak úplně nová. Už tu byla. Velmi pravděpodobně tu byla už několikrát. Želbohu se mrcha projektuje do nějakého alternativního prostoru mysli, takže ani vzpomínky na dlouhou a vysilující - byť nakonec vítěznou – bitvu se neuchovají v běžně používaných lalůčcích paměti. Snad proto je to vždycky celé nanovo. A taky kvůli absenci touhy, která by pomohla rozpoutat očistnou válečnou vřavu, na jejímž konci nebude lze rozpoznat vítěze a poražené.
Vlastně ano, vždycky je potřeba malé smrti, aby bylo možno se otočit a jít zpátky. Ale i když v ochablé ruce třímá poměrně zachovalý meč, připadá jí až příliš těžký, než aby jej pozvedla a ťala do živého. Do vlastního živého – a v tom je ten problém. I když jsou prázdnota a bezdechý klid nesnesitelné (a jak se občas domnívá, i neslučitelné se životem), jsou to její prázdnota a její bezdechý klid. Lne k nim až příliš, to ví. Ale zřekne-li se prázdna, které ji teď cele naplňuje, nezbude v ní pak už nic. Čisté nic, o které kdysi tolik usilovala. Koneckonců vehementně usilovala i o ten klid, bude-li však obsahovat byť jen stopy dechu.
Dost možná je to, co nazývá šlamastykou, přesně tím, o co se před lety snažila, a co se jí tak zoufale nedařilo. Snad by právě teď mohla být oním lotosovým kvítkem na nehybné vodní hladině, která poskytuje věrný a pravdivý obraz světa (a lotosového květu zblízka a zespod) teprve tehdy, není-li čeřena sebemenší vlnkou pochybnosti. Ano, je to možné, ale to by znamenalo, že urputně nahlíží nezpochybnitelně klidný obraz svého vlastního světa optikou zdrogovaných malířů, poblázněných kazisvětů a neurotických převracečů. To je ovšem také dost dobře možné. Vlastně by to mohl být dobrý počátek zlatého přediva, ze kterého při troše fantazie a s notnou dávkou sebezapření umotá kousek zlaté nitě.
Motej, ty Lásko…

