Zpátky, domů, vymočit a spát.

Kurva slupka tvrdá! A jeden z vás nevydrží. Nevíš nic, naštěstí to snad na vědění nestojí. Stane se to. Brzy - a bude to velké. Protože ti prostě přitlačí držku k zemi, donutí tě být v klidu, v klidu se rodí energie, ta tě nenechá ležet dlouho, samotnému ti to bude blbé - ležet tam jako mrtvola, vstaneš, zavrávoráš, chvilku budeš vzpomínat, co jsi vlastně chtěl, pak se naposledy zoufale pokusíš otočit a zdrhnout zpátky a ve finále ti dojde, že to jediné udělat nemůžeš. A tak tam budeš stát s úplně prázdnou lebkou a odhánět sypače, kteří by ji velmi rádi znovu zaplnili. Ale hlavu máš tvrdou - dlouho s ní mlátili o zem, skoro tak dlouho, jak dlouho jsi s ní o zem mlátil ty. Teď nemusíš spěchat. Nakrmíš kočky, cestou se několikrát podíváš nahoru a pokusíš se popsat modrou spoustu nebe. Popíšeš leda tak hovno, protože nemáš nic, čím bys popisoval. Slova jsou písmenka, která se ustrašeně krčí v hloučcích, smysl ti nedávají ani trochu. Možná bys chtěl být zrovna teď vážnější, ale v uších ti zní "Spadla lžička do kafíčka", což tě neustále nutí cukat koutky a myslet spíš na rytmicky chroupající štěrk pod botama, než pátrat po smyslu právě přestálého boje.

...a budeš močit tam, kde žádný z lidí nemočil.
A smát se přitom budeš s doširoka otevřenými ústy.
A přijdou dnové další, mnozí a ty budeš stále mlčet drze zkrze zkrvavená ústa.
A budou tací, co nebudou chtít uvěřit, že tvůj smích je ze tvé vůle, těmto budeš pak muset také močit v ústa.
By pochopili, že pokud svá ústa nezaplní sami, budou jejich druhové hotovi je zaplnit čímkoliv.