Samozřejmě by mohla prohlásit, že znovu stojí na jedné z těch životních křižovatek. Jedné z mnoha. Jenže to nebyla úplně pravda – a pravda byla to, co teď žalostně potřebovala. Spílala všem svým oblíbeným romanopiscům za to, že ji na tuto alternativu nepřipravili. Neměla zhola nic, čeho by se teď držela. Věděla pouze, že kdyby se měla čeho chytit, držela by se jako klíště. Ale všechny zlaté nitě, vlečná lana, provazová zábradlí i vodící linky jsou zmotány v gordický uzel takových rozměrů, že není možné jej ani pro klid duše ignorovat, natož se pokusit jej jakkoliv rozetnout.
Na žádné křižovatce nestojí, to je jisté. Spíše se cítí jako po duševní punkci. Výplachu střev, který s sebou strhnul navíc cosi vysoce potřebného. Chybí to, co zaručuje bezchybný a samovolný chod životní peristaltiky, ten nevyhnutelný posun od jednoho k druhému. Jako by z ní ohromný průsvitný lux vysál všechny tužby, a až na jednu jedinou i potřeby. Zůstala jí jen nutkavá potřeba z téhle šlamastyky elegantně, bez větších pohnutí mysli a okolního světa, vybruslit.
Jenže ta šlamastyka hmatatelného prázdna nebyla zas tak úplně nová. Už tu byla. Velmi pravděpodobně tu byla už několikrát. Želbohu se mrcha projektuje do nějakého alternativního prostoru mysli, takže ani vzpomínky na dlouhou a vysilující - byť nakonec vítěznou – bitvu se neuchovají v běžně používaných lalůčcích paměti. Snad proto je to vždycky celé nanovo. A taky kvůli absenci touhy, která by pomohla rozpoutat očistnou válečnou vřavu, na jejímž konci nebude lze rozpoznat vítěze a poražené.
Vlastně ano, vždycky je potřeba malé smrti, aby bylo možno se otočit a jít zpátky. Ale i když v ochablé ruce třímá poměrně zachovalý meč, připadá jí až příliš těžký, než aby jej pozvedla a ťala do živého. Do vlastního živého – a v tom je ten problém. I když jsou prázdnota a bezdechý klid nesnesitelné (a jak se občas domnívá, i neslučitelné se životem), jsou to její prázdnota a její bezdechý klid. Lne k nim až příliš, to ví. Ale zřekne-li se prázdna, které ji teď cele naplňuje, nezbude v ní pak už nic. Čisté nic, o které kdysi tolik usilovala. Koneckonců vehementně usilovala i o ten klid, bude-li však obsahovat byť jen stopy dechu.
Dost možná je to, co nazývá šlamastykou, přesně tím, o co se před lety snažila, a co se jí tak zoufale nedařilo. Snad by právě teď mohla být oním lotosovým kvítkem na nehybné vodní hladině, která poskytuje věrný a pravdivý obraz světa (a lotosového květu zblízka a zespod) teprve tehdy, není-li čeřena sebemenší vlnkou pochybnosti. Ano, je to možné, ale to by znamenalo, že urputně nahlíží nezpochybnitelně klidný obraz svého vlastního světa optikou zdrogovaných malířů, poblázněných kazisvětů a neurotických převracečů. To je ovšem také dost dobře možné. Vlastně by to mohl být dobrý počátek zlatého přediva, ze kterého při troše fantazie a s notnou dávkou sebezapření umotá kousek zlaté nitě.
Motej, ty Lásko…
